Absolventi o škole

„Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín“ – když jsem před lety na toto gymnázium nastupovala, myslela jsem si, že tak dlouhý název si nikdy nezapamatuji. Dnes, již jako absolventka, mohu potvrdit, že zapamatování si názvu byla jedna z těch nejmenších věcí, které jsem si ze svého čtyřletého studia oboru všeobecné gymnázium odnesla.

Znalosti získané ze studia humanitních věd, anglického a španělského jazyka, mi daly základ pro studium práv na vysoké škole, ale také přírodovědné vědomosti, které jsem na gymnáziu nabyla, využívám dennodenně, aniž bych si to často uvědomovala.

Přestože velká část mého studia byla ovlivněna pandemií covidu-19 a online výukou, dnes, s odstupem, si uvědomuji, jak obrovské úsilí vedení školy, a především vyučující vynaložili, abychom o látku nebyli ošizeni a ze školy „z domova“ si odnesli co nejvíce, a proto si nejen za období pandemie, ale za celé ty čtyři roky, které jsem tu strávila, zasluhují obrovské poděkování. Do prostor této moderně vybavené školy vždy ráda zavítám, protože studium zde skutečně stálo za to.

Mám-li reflektovat osm let studia na GJŠ, musím vyzdvihnout zejména úctyhodnou ochotu k personalizaci – tím myslím například přizpůsobování výuky jazyků nadaným studentům tak, aby byl co nejlépe využit jejich potenciál.

Nesmím opomenout ani širokou nabídku nepovinných a volitelných předmětů či zájmových kroužků.

Vzpomínky ale ve mně zanechali zejména lidé – samozřejmě spolužáci, ale hlavně učitelé! A právě jim v první řadě vděčím za to, odkud dnes píšu tyto řádky – to oni mi zprostředkovávali znalosti a dovednosti, které potřebuji ke studiu. A nutno říct, že jejich dílo bylo příkladné. Osnovy předmětů nenechávali kostnatět, ale zdárně je přizpůsobovali společenské poptávce. Pro mě byla důležitá také jejich lidská stránka – na mnohé hlášky či humorné situace nadosmrti nezapomenu.

Gymnázium nám nabídlo nespočetné množství příležitostí a každý si tam našel něco svého. Škola má takřka rodinnou atmosféru. Vzhledem k její velikosti a umístění v jedné budově jsem se každý den zaručeně potkal se všemi svými známými z ostatních tříd.

Díky výborným studijním podmínkám na našem gymnáziu jsem dostal možnost studovat na vysněné univerzitě v zahraničí, dokonce za podpory The Kellner Family Foundation.

Co mi dalo studium na našem Gymnáziu? První věc, která mě napadne, jsou přátelé. Spousta přátel. Z některých se po letech stali známí, ale pár z nich test času „přežilo“ a věřím, že už mě neopustí. Taky s mou manželkou jsme se seznámili na gymnáziu. A také doufám, že mě neopustí :)

Studium mi samozřejmě dalo i znalosti a kompetence, které jsou mi k užitku v mém povolání: interpretace textů, chápání věcí v širším kontextu, logické vyvozování či dobrá znalost cizích jazyků. Základy těchto pro právníka (a snad i pro běžného občana) nezbytných dovedností mi dala moje střední škola a já jí za to děkuji.

Na gymnáziu jsem strávila osm let života. Letos je to pět let, co jsem ukončila studium maturitou. Na čas strávený ve škole mám řadu vzpomínek a převážně těch dobrých. S třídou jsme fungovali jako parťáci, kteří spolu prožili kus života, a kamarádi jsme dodnes.

Vybavují se mi cesty do zahraničí, exkurze, výměnné pobyty, noc ve škole, ale i nezapomenutelné vyučovací hodiny, které s odstupem času hodnotím jako velmi cenné.

Gympl mám uchovaný ve vzpomínkách jako rodinné prostředí, které nám dalo dost prostoru pro vlastní realizaci, ale zároveň nám dokázalo nastavit zdravé hranice, díky nimž si student vštípil ty správné hodnoty a pohled na svět.

Na Gymnáziu a Jazykové škole ve Zlíně jsem strávila tři roky. Ačkoliv to byla kratší doba, než kterou zde strávili mí spolužáci, protože jsem sem přestoupila z Kroměříže, bylo to období, které mi dalo mnoho zkušeností, skvělá přátelství a díky kvalitnímu vzdělávání plno příležitostí do budoucna.

Od němčiny s paní Velčovskou a angličtiny s paní Jiříkovskou po tělocvik s paní Dvořákovou nebo chemii s paní Benešovou nebylo předmětu, který by mě nenaučil vše, co jsem potřebovala. Stejně tak jsem tady nepotkala učitele, který by neměl profesionální, kladný a vstřícný přístup ke svým studentům.

Osobně si myslím, že právě tyto tři roky strávené na mé škole mi daly možnosti, kterých by se mi jinak nedostalo, včetně studia v Rakousku a Německu a pracovních zkušeností v Anglii. A dodnes na toto období moc ráda vzpomínám.

Mnozí by mohli tvrdit, že suché akademické prostředí je nejlepší pro vstřebávání vědomostí. Nevím, zda je to pravda, matematici však s oblibou říkávají: „Výjimka potvrzuje pravidlo.“ – A touto výjimkou je pro mě navždy naše gymnázium.

Do světa jak anglofonního, tak frankofonního mě vypravilo plným rancem všeobecných vědomostí, které jsem se dozvěděl v příjemném familiárním prostředí. A i přes to, že jsem měl možnost prožít naplno své dospívání, mě kantoři matematiky vybavili vynikajícím základem, na který jsem se mohl během začátků vysoké školy spolehnout. Ze zkušeností mohu konstatovat, že výuka matematiky na našem gymnáziu je na výborné úrovni dalece přesahující podobné francouzské a švédské instituce.

Děkuji mnohokrát za krásných osm let!

P. S.: Můj příběh pro almanach ještě asi není uzavřený. Vystudoval jsem jak bakaláře, tak magistra na „matfyzu“ v Praze s tím, že jsem byl na výzkumné stáži pár měsíců v Paříži. Na „matfyzu“ jsem taky učil: lineární algebru, algebraické křivky a geometrii. Nyní studuji Ph.D. na Uppsala University ve Švédsku a také učím bakalářské a magisterské studenty. Mým oborem je symplektická a kontaktní topologie.

Naše gymnázium mi dalo výbornou výchozí pozici pro následné studium na vysoké škole. Matematické základy, jež nám byly zprostředkovány skvělými pedagogy, na které dodnes rád vzpomínám, patřily k těm nejlepším, a to i v konkurenci studentů z ostatních prestižnějších středních škol v republice.

Již při studiu oboru Umělé inteligence na Fakultě elektrotechnické ČVUT jsem pracoval jako vývojář softwarových řešení pro sedmiosé kolaborativní roboty a po dokončení školy jsem se začal věnovat využití vědního oboru zpracování přirozené řeči a dalších odvětví současné umělé inteligence ve vzdělávání.

Nic z toho by nebylo možné bez počáteční motivace a odhalení celého oboru informatiky během skvělých seminářů, které doporučuji každému, kdo by se rád vydal jakýmkoli technicky zaměřeným směrem. O to radši na celých osm let na gymnáziu vzpomínám, když vše probíhalo v kolektivu skvělých kamarádů, o kterých vím, že takové již nikde nepotkám. Za to vše mnohokrát děkuji.

Je to už neuvěřitelných patnáct let, co jsem poprvé překročila práh této instituce. Plná očekávání, ale i obav. Nicméně díky skvělým a inspirujícím vyučujícím vzpomínám na toto období svého života velmi ráda.

Jako správná „Brána k VŠ“ mě tato škola dobře připravila k úspěšnému složení přijímací zkoušky na medicínu, ale také mě naučila samostatnosti, zodpovědnosti a organizovanosti.

A v neposlední řadě mi přinesla opravdová přátelství. Jsem hrdou absolventkou GJŠ Zlín!

Na gymnázium mám velmi hezké vzpomínky. Měla jsem z důvodu vrcholového sportu individuální plán a všichni učitelé se mi snažili vycházet vstříc. I díky tomu jsem se dostala dvakrát na olympijské hry a mohla si plnit své sportovní sny.

Ráda vzpomínám na pedagogy, spolužáky i prostředí školy.

Třicet. Na první pohled žádná příliš magická číslovka, ale nelze se ubránit dojmu, že tentokrát přece jen určitý význam mít bude. Budova, kde naše gymnázium sídlí, byla vystavěna ve třicátých letech dvacátého století, ve stejném období vznikla i průmyslová škola, ze které gymnázium vzniklo, a právě od zrození samotného gymnázia si letos připomínáme třicet let.

V životě člověka nemají třicetiny obyčejně přespříliš zvláštní význam. Jedinou výjimkou jsou právníci, kteří by rádi oblékli talár s fialovým lemem, neboť se nemohou stát soudci dříve než ve třiceti letech. V životě institucí je počátek čtvrté dekády vhodnou chvílí pro bilancování a sama instituce po třiceti letech své existence zpravidla definitivně potvrzuje svou životaschopnost a stálost.

Z gymnázia „při chemické“, jak bývalo označováno s mírným náznakem posměšku v dobách našeho studia, se postupem let stalo etablované a uznávané gymnázium s absolventy, kteří jsou ve svém budoucím profesním rozletu limitováni jen svými schopnostmi, pracovitostí a zápalem. Vedle profesní stránky je tu i stránka osobní a jistě nelze přehlížet počátky trvalých přátelství v řadách gymnazistů a kantorů, ale také fakt, že gymnázium pro mnoho svých absolventů bylo také místem, kde se poprvé setkali se svými budoucími životními partnery. Ostatně ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou.

Nezbývá proto než si přát, aby před naším gymnáziem stály ještě další a další dekády úspěšné a tvořivé práce, pro kterou se budou jeho absolventi k tomuto ústavu trvale a hrdě hlásit.

Mám velkou radost, že mohu přispět do tohoto almanachu. Na svůj gympl jsem nikdy nedal dopustit, a to zejména, když přišlo na klasické zlínské přetahování „lesňák versus tégéemko“. […] Teď si také vybavuji, že jsem byl historicky prvním předsedou Studentské rady!

Co mě však poznamenalo mnohem zásadněji, byly hodiny angličtiny. Nemyslím si, že jsem si tehdy plně uvědomoval, nakolik formující tahle zkušenost bude. S odstupem času však vidím, že to byl mnohdy nemilosrdný dril profesorky Mňačkové a znalosti jím nabyté, díky čemu mám dnes za sebou magisterský titul na britské univerzitě, ve volném čase překládám pro světové značky a nesčetněkrát jsem své anglicky hovořící kolegy a kamarády dostal nějakým speciálním, málo známým slovíčkem.

Gymnaziální angličtina položila základy, na které jsem v dalších letech navazoval a díky kterým jsem kdesi vzadu ve své hlavě získal pocit, že nemusím žít a pracovat jen v České republice, ale prakticky kdekoliv ve světě. Tento pocit jisté „nadnárodnosti“ byl také důležitým hybatelem při zakládání mé malé reklamní agentury, která má dnes pobočky ve Francii a Anglii.

Čtyři roky jsem byl studentem Gymnázia T. G. M. ve Zlíně. Oprava, pouze dva, poté se gymnázium přejmenovalo na Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín. Během mého studia se neměnil jen název školy, ale i mé dojmy a cíle. Na gymnázium jsem nastupoval s ambicí stát se lékařem a škola mi poskytovala to, co jsem očekával a potřeboval.

Nesmím opomenout vstřícnost kantorů a systému školy v podpoře studentů i v mimoškolních aktivitách – z mé strany sportu, i když jsem nepatřil k „pravým sportovcům“ a docházel na běžnou formu studia.

Milníkem mého tehdejšího studia a dnes můžu říci i života, byla druhá polovina onoho čtyřletého cyklu, kdy si studenti měli vybrat volitelné předměty – semináře. V mém případě tak nastal obrat o 180 stupňů, kdy jsem si ze zvědavosti zvolil seminář z informatiky. Právě díky němu jsem se stal namísto lékaře „ajťákem“. Můžu tak nyní vykonávat to, co mě baví, živí a celkově naplňuje.

Ohlížeje se zpět, naše gymnázium studenty nejen kvalitně připraví pro studium na vysoké škole, ale také je podporuje v jejich aktivitách, zájmech a pomáhá mladým tápajícím žákům najít kýžený směr v dalším životě.

Když spolužačka Zuzana Kubíčková v kterémsi ročníku vytvořila fejeton se školní tematikou pod názvem „My píšem?!“, charakterizovala v něm naši třídu právě tímto předpísemkovým zděšeným výkřikem. Netušil jsem, jak často se s ním sám setkám, až si stoupnu za pár let za katedru.

Ačkoliv jsem do 1. ročníku nastoupil deset let po sametové revoluci, atmosféra na gymnáziu na mne působila v podstatě jako z oněch fantastických dnů. Škola byla mladá léty i duchem, pátrala po svém charakteru a razila svou cestu mezi konkurenty.

Kromě první poloviny 1. ročníku jsme se nesetkali s přehnaným školometstvím či nesmyslnými příkazy a zákazy. Zkušenost ukázala, že jich ani nebylo třeba – byli jsme schopni studovat a slušně se chovat i bez toho, že by nás musel neustále někdo kárat.

Na kopci nad Baťovým městem stojí škola s dobrým výhledem, přestože z jejích oken, nešplháte-li po nich, nic vidět nelze. Nejde tady totiž o výhledy fyzické, ale duševní. Je to ostatně i název školního vzdělávacího programu gymnázia, který doslova potvrzuje, že někde to navzdory celospolečenské situaci může fungovat. A dobře.

Před deseti lety jsem nastoupil na „tégéemko“ ve Zlíně. Ideální čas se ohlédnout zpět a zavzpomínat. Všechno začalo seznamovacím pobytem hned na začátku prvního ročníku. Po pár hodinách s novými lidmi jsem zjistil, že jsem se dostal do bandy těch správných.

Umím zpaměti prvních čtrnáct řádků Máje a odříkám jednu celou báseň od Františka Gellnera. Naučil jsem se anglická a německá slovíčka, o nichž jsem myslel, že je v životě nepoužiju. Vysedět vajíčko (hatch an egg) jsem opravdu zatím nikomu neřekl, spousta dalších se mi ale hodila v různých seminárních pracích při studiu v zahraničí.

A opravdu se nedá sníst dvacet tatranek za hodinu. Já zvládl čtrnáct a kousek. Od té doby tatranky nejím. Ale sázku jsem vyhrál.

Čtyři roky jsou dlouhá doba, která uteče hrozně rychle. Hlavně když ale kamarádi zůstanou a je na co vzpomínat. Osobně se držím jednoho pravidla. Vždy se snažím dělat vše, co má nějaký smysl a baví mě to. Studium na gymnáziu mě bavilo moc.

Studium na gymnáziu mi nabídlo spoustu nečekaných a jedinečných možností. A co jsem z nich vytěžila? Právě tady jsem objevila svou lásku k jazykům, která byla ještě znásobena nadšeným přístupem pedagogů. Milou vzpomínkou tak pro mne zůstává například umístění v soutěži Frankofonie 2010. Probojovala jsem se mezi téměř 250 účastníky do finálové patnáctky a jelo se na slavnostní předání cen do Prahy na Ministerstvo zahraničních věcí ČR.

Do dalších let bych přála gymnáziu a jeho lidem stejný elán, jakým mne naplňovalo (a naplňovali) po celou dobu, kterou jsem zde mohla strávit.

Na gymnáziu jsem strávil osm let, což už samo o sobě vypovídá o tom, že to není krátká epizoda v mém životě, ale celá jeho jedna třetina. Vzpomínky na tuto dobu mám různorodé, ale výrazně převládají ty pozitivní, protože jsem za tu dobu získal spoustu dobrých přátel a poznal výborné učitele. Ti se také výrazným způsobem podíleli na tom, co právě studuji (FIT VUT Brno) a kam se chci posléze profesně zařadit. Já jim za to děkuji.

Dobrý den, chtěl jsem vám, jakožto pedagogům, kteří (nejen) v mém případě odvedli dobrou práci, která byla jedním z předpokladů například pro to, abych uspěl při studiu Právnické fakulty Univerzity Karlovy, poděkovat a popřát hodně chuti do další práce. Vaše práce totiž očividně nese výsledky :-)

Neskutečně rád vzpomínám na školní léta na gymplu. Myslím, že pro každého z nás to bylo hlavně o dospívání, získávání nových přátel a nabírání vědomostí jak do osobního života, tak i do profesního. Věřím, že to byl velmi veliký milník našich „dětských“ let. Dokázal bych to shrnout do dvou tezí: Přátelé na celý život a nejlepší léta ve školních lavicích.

Rád vzpomínám na svá léta na gymnáziu. Nejvíce si cením všeobecného přehledu, který mi na VŠ dává výhodu, a skvělých přátel mezi spolužáky a učiteli, které jsem zde získal. Prostě úžasné čtyři roky :)

Moc ráda vzpomínám na moje studentská léta na gymplu. Charakterizovala bych je jako „docela natřískanou pohodu“. I když některé dny byly opravdu náročné, příjemní učitelé a skvělé prostředí školy mi společně navodili atmosféru druhého domova, kam jsem se vždycky ráda vracela.

Nejen, že mě zde naučili důležitou dovednost – umět se učit (kterou spousta lidí na světě neovládá), ale dokázali tady ve mně vyvolat důležitou chuť po vzdělání a vědomostech, a to je dost důležitý a krásný dar :o)

Tato škola byla opravdu mou srdeční záležitostí. Byl to druhý domov, a odchod na vysokou byl pro mě nelehký. Dala mi vše, co jsem potřebovala. Nejlepší přátele, vědomosti, zkušenosti a nezapomenutelné zážitky. Vždy se sem budu ráda vracet, protože vím, že budu vítána, což je skvělý pocit.

Na osmileté gymnázium jsem nastoupil v roce 2001. Od té doby se toho hodně změnilo. Budova školy rekonstrukcemi omládla, profesoři a studenti zestárli, vzpomínky na studium jsou však stále stejně čerstvé a vesměs i radostné. Všechny ty nezapomenutelné školní akce, výlety, lyžáky a vodáky. A samozřejmě také maturita, po které se z oblíbených profesorů stávají dobří kamarádi.

Až zpětně si uvědomuji, kolik mi toho gympl dal a jaká to byla zábava. Seznámil jsem se s mnoha novými kamarády, se kterými se scházíme i po čtyřech letech od ukončení studia. I když jsem při nástupu na gymnázium nevěděl, jestli to bude pro mě správná volba, tak nyní, po více než 12 letech, toho rozhodně nelituji.

„Náš ústav má každému poskytnouti možnost vzdělávati se ve všech oborech vědění […] – k tomu přeji našemu ústavu mnoho zdaru.“ Těmito slovy zahájil činnost Studijního ústavu dne 26. dubna 1936 tehdejší zlínský starosta a jeden z nejvyšších představitelů Baťova koncernu Dominik Čipera. Citát jsem zvolil úmyslně, neboť právě v budově někdejšího Studijního ústavu, jenž zanikl v roce 1952, sídlí dnes naše gymnázium.

Má první osobní příhoda s gymnáziem se datuje do ledna 2003, kdy jsem se vypravil na den otevřených dveří. Na tom by nebylo nic neobvyklého, pokud bych nedorazil s jednodenním zpožděním. I nahlédnutí do jediné učebny mi však stačilo na to, aby pro mě bylo naše gymnázium jasnou volbou.

Památné se staly, alespoň v našem třídním kolektivu, věty jako „loučíme se, služba maže tabuli“, kterou říkávala třídní profesorka Wiesnerová, a profesor Zezulka, který na gymnázium přišel společně s námi a byl naším kmotrem, prokázal dobrou paměť, když nám odrecitoval Ludolfovo číslo snad na třicet desetinných míst.

Na gymnázium vzpomínám rád – na své pedagogy, spolužáky i na tu budovu s nezvykle vysoko umístěnými okny. Byla to hezká léta… Myslím, že nejen pro mě.